Retrívři byli původně označování všichni psi, kteří dokázali aportovat. Jednotlivá plemena pocházejí z různých předků, ale pravděpodobně všichni pocházejí z jednoho "malého newfoundlanda", z plemena, které již dnes neexistuje. Jednalo se o velké a silné psy, kteří byli zvyklí na extrémní klimatické podmínky severských oblastí, včetně práce v ledové vodě. To jim výrazně usnadňovala hustá nepromokavá podsada. Někdy počátkem 19. století se pak námořní cestou tento prapředek dostal do Anglie, kde se začala psát historie retrívrů, jak je známe dnes.

Nejmladší z plemene retrívrů, zlatý retrívr, byl původně vyšlechtěn k aportování vodního ptactva. Byl pokládán za společníka pro osamělé lovce, za asistenta, který aportoval zastřelenou zvěř, a také za pohledného pracovitého tvora. Původ zlatého retrívra se datuje do 50. let 19. století, a to pravděppodobně zkřížením ruského slídiče s vodním španělem, flat coated retrívra a bladhoundem. Výsledkem byl otužilý, tvrdě pracující lovecký pes, který byl ochoten jít v jakémkoli počasí do vody pro zastřelenou zvěř.

Prvními šlechtiteli a chovateli byli pravděpodobně Skot sir Dudley Marjoriebanks a lord Tweedmouth z Gusiachanu v Invernessu ve Skotsku. Lord Tweedmouth toužil po psovi loveckém s dobrými vlastnostmi a psovi vzhledově pěkném. K vyšlechtění použil žlutého retrívra, který se narodil ve vrhu černých retrívrů, a dnes již neexistujícího tweedského vodního španěla, později také irského setra a bladhaunda. Tweedmouth zakoupil svého prvního žlutého retrívra v roce 1865. Pes pocházel z vrhu zcela černých retrívrů zvlněné srsti. O dva roky později věnoval Tweedmouthovi bratranec D. Robertson fenku tweedského vodního španěla. Z tohoto spojení se narodila první žlutá štěňata. Jedno z nich daroval svému synovci, který tak položil základy melburského rodu retrívrů a často křížil své žluté potomstvo s jinými psy zvlněné srsti a s labradory. I ostatní štěňata se dostala k příbuzným a přátelům, kteří sdíleli sen o vytvoření kvalitnějších žlutých psů. Známá je také např. culhamská linie. Všechny fakta z historie se sice nedochovaly, ale nesmíme zapomenout na zásluhy paní Charlesworthové. Pod titulem Normanby (později změněno na Noranby) se dnes její plemena objevují za jmény slavných otců lorda Harcourta v každém rodokmenu zlatého retrívra. Její úsilí vedlo k ustavení zlatého retrívra prvním loveckým psem britského světa retrívrů. Měla velkou zásluhu na ustavení Klubu zlatých retrívrů v roce 1913 a v témže roce byla pro toto plemeno schválena vlastní kategorie.
V posledních letech vídáme čím dál tím častěji kromě klasického zlatého zbarvení i smetanové až bílé odstíny srsti. Snad si časem chovatelé uvědomí, že barva srsti není módní záležitostí a zlatí zlaťáci se opět znovu rozšíří. Na výstavách je totiž skoro nevidíte.

Zlatý retrívr zbožňuje vodu a plavání, potřebuje hodně volného pohybu a zaměstnání. Nejšťastnější je v přírodě, se svým pánem.