Letos nám vyšel až poslední závod zimní sezóny. Tradiční skijöringový závod v Říčkách v Orlických horách byl letos i mistrovstvím ČR. Drze jsem se přihlásila a opět jsem váhala, zda jet s oběma či jen s jedním. Nakonec jsem se přihlásila jen s Bustym. Mé plíce běh zrovna nemusí a já naivně počítala s tím, že mne Busty více pomůže než Žufrik.

Auto jsme donuceni nechat už na dolním parkovišti, horní je prý plné a nepouští tam. Alespoň se cestou projdeme. Jenže cesta vedla přes tři sjezdovky. Se Žufrikem fakt pěkný zážitek. Na místě se posilňuji horkou medovinou a jdeme na to.

Hromadný start jsem zažila prvně a přežila. Busty vyrazil jako obvykle, ale po kilometru přestal tahat a šel si svým tempem. Ani do kopce mne nijak výrazně nepomohl. Po úvodních 3 km stoupání dorážíme na Pěticestí jako poslední. Myslím si, že teď Busty poběží, ale kdepa. Alespoň se kochám zasněženou krajinou a výhledy do dáli. Na rozcestí pod Homolí už nás vyhlíží. I čaj na mne zbyl, jen jsem tak uhnaná, že jsem se v té kapce čaje málem utopila. Spřežení vyráží za mnou a po chvíli nás předjíždí. Doufám, že to Bustyho povzbudí. Povzbudilo, ale nic moc. Běží si stále svým tempem, můžu povzbuzovat jak chci a nic. Z kopce musím brzdit, abych ho za sebou netáhla. Chjo. Na posledním kilometru se k nám přidává pán s berňákem a snažíme se společně Bustyho vyhecovat. Dorážíme do cíle a všichni si jistě oddechli, že vyhlášení může začít. Dokonce na nás zbylo 4.místo.

I když to podle času nevypadá, dala jsem si pěkně do těla, resp. do plic. Nejsem zvyklá běhat a na dřevěných lyžích (samozřejmě jako jediná), co pamatují minulé století, jsem si pěkně mákla. A Busty? S ním asi jedině do dvojky, aby měl vedle sebe parťáka. Takže Žufrik se prostě musí naučit chodit na krčáku. Budeme to trénovat přes léto na dogtrekkingu. A dřevěný lyže už nechci vidět.

Heartadventure je seriál závodů zejména pro československé vlčáky, ale i ostatní plemena s DNA psa mají přístup. Celou cestu uvažuji, zda jet se Žufrikem nebo s Bustym nebo risknout oba najednou. Každý má své pro a proti. S oběma najednou jsem na lyžích jela naposledy před dvěma lety, ve dvojce jen trénují se saněmi nebo občas na kole. Co teď?

Dorážíme na parkoviště do Rudolfova, kde necháváme auto a procházkou jdeme ke Zlatému Mlýnu na základnu. Nakonec zapřahám oba psy. Když jsem vláčena ke startu, říkám si, že je to asi blbost... než se stačím vzpamatovat, Broněk vykřikne go a letíme. Start jsem neustála. Na takové škubnutí jsem nebyla připravena. Ale nepadám, vyrovnávám, vyrovnávám, jedu v podřepu a ne a ne se zvednout. Alespoň ostatní vidí, jak takový start nemá vypadat. Projeli jsme přes most, předjeli prvního účastníka a stoupáme. Čeká nás 2,5 kilometrů místy prošlapanou cestičkou stále vzhůru. Pod Tetřevíma boudama se psi místy boří až po břicha. Začínají si vylizovat zmrazky na tlapkách.

Vidím lyžařskou magistrálu, chci si oddechnout, ale stačím se leda tak nadechnout. Psiska k mému úžasu letí jak zbláznění. Jednoho psa na volno jsme ustáli, druhou borderku už ne. Stojí uprostřed mého koridoru a zírá na mé psy. Podaří se mi jí rozkročmo přejet a v zápětí letím k zemi. Pejskové se musí pozdravit...

Řítíme se dál. K mému údivu stále frčíme. Nestíhám ani koukat po značkách, naštěstí si to tu pamatuji z léta. Pokračování až do cíle mohu shrnout do jediného slova: frčíme. Zbytek trasy je totiž stále z kopce. Nádhera. Je vidět, že Žufrikovi s Bustym se jen nechce běhat po polích kolem baráku. Na památku máme i diplom a ručně dělanou pamětní placku. Fotky od Broňka naleznete v naší fotoboudě.

   

V nížinách začíná pomalu jaro, i sněženky začínají vystrkovat růžky. Takže za sněhem musíme dojet. Drahou polovičku je zprvu těžké přesvědčit, navíc to komplikuje jeho zaměstnání, ale vyrazili jsme alespoň na chvilku do Jizerských hor. Nahlédněte do naší fotoboudy.

   

Tak jsem po třičtvrtě roce vytáhla zase saně. Busty byl nadšen, bohužel - jako obvykle - jeho nadšení po pár metrech opadlo. Už ani Žufrik se na to nemůže dívat, co je to za tažnýho psa... Žufrik sice nemá rychlost, ale jeho nadšení do saní, skibobů či lyží je nádherné. Hlavně že je s paničkou!

   

Nebyl sníh, nebylo zdraví... Busty bojoval s těžkou virózou a tak jsme netrénovali. Plány o zimních závodech se definitivně rozpustily. Za poslední týden ale v okolí Prahy přibylo trochu sněhu, k tomu nás ráno vytáhlo sluníčko z pelíšků (mimochodem sluníčko jsme viděli asi po měsíci), tak jsme vyrazili na lyže. Broněk se zlomenou rukou alespoň chvíli fotil. Bustymu se zas podařilo zpřetrhat další šňůry... 2 km oba kluci frčeli průměrkou přes 20 km/h, pak už jsme to brali výletním tempem.
Fotky tentokrát nenajdete na rajčeti, ale v naší nové fotogalerii. Starší fotografie zůstanou na rajčeti.

 

Žufrik neoplývá rychlostí, může ale směle konkurovat vytrvalostí, kdy pravidelně střídá klus a cval, šetří síly. Umí hledat a udržet cestu a směr, vlevo, vpravo. Busty má ale v hlavě jen běh, běh, běh. A chybí mu naprosto vytrvalost. Jak Žufrik přejde do úsporného odpočinkového klusu, Busty začne čmuchat, není to pro něj rychlost na úrovni a Žufrika strhne. Dvě odlišná plemena, dvě rozdílné povahy. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet... Broněk s Bustym jezdit nebude, tak kluka strakatýho musíme vzít do našeho vytrvalostního týmu :) Dokázala jsem to naučit zlaťáka, to by bylo, abych to nenaučila tažnýho psa! Jen ten sníh nám mizí před očima...

 

Zimní dovádění ve fotkách hledejte na rajčeti.

   

Konečně zas víme, jak vypadá modrá obloha a sluníčko. Takže hurá ven a foťák s sebou! Dali jsme sice krátkou prochajdu, za to pro oba kluky vydatnou. Celou dobu totiž tahali 70 nebo 50 kilo :) Podařilo se mi přemluvit přítulu, aby s námi na boby také vyrazil! A možná by těm zimním sportům přišel i na chuť. Pár fotek najdete na rajčeti a krátké video na youtube. Jak to klukům pěkně jde, ale hlavně, že z toho mají radost!

Závod psích spřežení finále MČR, Evropský pohár ESDRA CUP a zároveň i Polský pohár, to vše na jednom místě, v okolí Děčínského Sněžníku. Na start se postavila asi stovka posádek z celé Evropy. Kromě spřežení táhnoucích sáně (mushing) závodili i milovníci skijöringu. Závodilo se v několika kategoriích. Uzavřená je pro severská plemena s PP a otevřená, kde startují např. ESP, ale k vidění byl i výmarský ohař či teriér. Tyto kategorie se dále dělí podle počtu psů.
Jeli jsme jen na otočku, takže fotky mám jen z nedělního dopoledne, jako obvykle ve fotoboudě nebo přímo zde. Pořadatelem byl MushingDC, na jehož stránkách jsou i výsledky.
Někdy si říkám, že tohle by Žufrikovi svědčilo daleko více než lovečina, protože při té se nikdy tak nevybije. Navíc spousta seveřanů u nás má problémy s taháním, takže případným výpadkem a odběhnutím za čmucháním byl vzbudil tak akorát úsměv. Nikoli však extempore, jako při loveckých zkouškách. Na hon nás stejně nikdo nevezme, známé níkde nemáme, abychom naučené cviky využili v praxi, takže k čemu vlastně? Maximálně ke každodennímu cvičení, z kterého sice Žufrik má radost, ale energii nevybije. Navíc má teď vynikajícího sparing parntera v Bustym. A já bych si splnila sen z dětství, kdy jsme s tátou tahali na horskou chatu zásoby sami coby tažní psi.

Dnešní den jsme strávili v Jizerských horách. Žufrik i Busty se nejprve řádně vydováděli na sněhu. Pak jsme vyzkoušeli dogski...bobyjoring :) Prostě vytáhla jsem z půdy skiboby, zapřahla Žufrika a tradá na kopce! Žufrik opět velmi rychle pochopil, co se od něj očekává, a brzy začal tahat. Sice jsem mu musela pomáhat, ale vždyť to také není rodilý seveřan. Kroužili jsme po místních cestičkách asi hodinu a Žufrikovi se to náramně líbilo. To s Bustym to bylo horší...raději by se vozil. Omlouvá ho ale věk. Tak aby mu to nebylo líto, procvičili jsme si běh v doublu a pak jsme šli na prochajdu k potůčku. Samozřejmě retrívr vodu musel ochutnat na vlastní kůži, takže zpátky s námi šel bílý dikobraz... A aby to byla správná procházka, musel mít kožich nejen mokrý, ale i špinavý. Při radostném běhání se mu podařilo v plné rychlosti zahučet do bahna teplého pramene vody. Zabořil se předníma nohama až po hrudník a přistál na čumáku. Štěstí, že si nezlomil nohy, takhle to odnesl jen nos a málem oko.
Busty byl za celý den pěkně utahaný, u kamen se schoulil do klubíčka a nebyl k probuzení. To Žufrika kromě vedra asi fakt nic neutahá. Do auta se mu vůbec nechtělo a energie ěml na rozdávání. Fotky naleznete zde

Při brouzdání po internetu jsem náhodou narazila na plakát akce Běh se psy v Choltickém parku. Nejvíce mne zaujala délka trati - 1,5 km. To by stálo za pokus, i když část půjdu, nedorazím do cíle až po ukončení akce :) A tak jsme ráno vyrazili. Tedy...ono to bylo poněkud složitější. Auto totiž nechtělo startovat. Přes hodinu se o to páníček pokoušel, až nakonec vyměnil pravěkou autobaterii a ta postarší startér rozhýbala. Jenže právě v tu chvíli byla o 80 km dál ukončena registrace.
Panička nabručená, študuje mapu, kam jet jinam, když tam už je po... jenže v tu chvíli začaly v rádiu polední zprávy! Hahá, panička prvně zapomněla na změnu času a vyplatilo se! Jedeméé. Takže nakonec jsme to stihli a zaregistrovali se. Pro děti a důchodce zde byla kategorie kratší, do 500 m po louce. Páníček se k mému překvapení také přihlásil a dokonce také na 1 km. Alespoň se Žufrikem nebudem poslední, Busty bude za náma. Jak hluboce jsem se mýlila. Kvůli bezpečnosti startoval každý zvlášť, na trati byli vždy max. 3 závodníci. Nejprve běhali děti a důchodci, pak dorost a pak nejpočetněji obsazená kategorie canicrossu dospělých. Jak jinak.
Se Žufrikem startujeme jako čtvrtí, minutu za náma vyráží Busty s páníčkem. Žufrik to bere jako procházku, čmuchá vlevo, vpravo, kam ten spěch? Pak panička zas popadá dech. V polovině zase Žufrik odbočuje k rybníčku - retrívr, co se divím, že. A najednou - Busty s páníčkem za náma! Panička pronáší nepublikovatelné slůvka, Busty nás předbíhá, díky tomu Žufrik nabírá konstantní tempo a s paničkou běží najednou jak jedno tělo. Těsně před cílem nás dobíhají další závodníci, kterí vybíhali po minutách po sobě!! Ale co si budem povídat, je to v lidech, Žufrik měl špatného necvičeného vůdce. Po odběhnutí této kategorie jdou na řadu kolaři, tedy bikejoring. My jsme se šli občerstvit a panička začíná sáhodlouhé rozebírání jejího "výkonu" a kde se technicky zlepšit. Při vyhlášení překvapená zjišťuje, že opravdu není poslední, ale předposlední! A Busty je hned před námi. Takže v podstatě "úspěch".
Kilometr je pro nás zatím tak akorát, příště budem třeba lepší, jen musíme trénovat. Fotky naleznete ve fotoboudě.