Letní sezóna končí a s ní i canicrossový seriál Hill´s cup. Finálový závod se konal ve sportovním areálu Vlaška na Dobříši. První etapa, asi 3,5 km, se běžela v sobotu večer, za svitu čelovek. Bylo znát, že Žufrikovi pomohly hromadné starty. Startovali jsme ve třech úplně jako poslední a tentokrát Žufrikův start byl skvělý, žádný lážo plážo. Velký dík pořadatelům za volnou sobotu a netradiční běh. Alespoň jsme neměli pocit promarněného odpoledne,jak to u nás bývá při dvoudenních závodech. Přeci jenom jsme zvyklí na několik desítek kilometrů za den, než 5 km a dál nic.

V neděli dopoledne jsme si pak odběhli stejné kolo za světla, tentokrát s hromadným startem po kategoriích. Netradiční byl i vložený sranda závod v neděli dopoledne - biatlon se psem. I toho jsme se zúčastnili. Canicrossovou neděli jsme završili ještě účastí na 3. ročníku Podbrdského canicrossu, takže jsme se dostatečně vyběhali. Busty byl udýchaný, pomalý, ale z tolika závodění nejštastnější pes na světě. Žufrikovi bylo při čtvrtém běhu už pěkné vedro, takže jsme si to víceméně odešli a já měla čas koukat i po houbách.

A jak dopadlo finále a celý Hill´s cup? Nebyli jsme první, ale zdaleka ani ne poslední! Příjemně strávená odpoledne si příští rok rádi zopakujeme. Pár fotek naleznete ve fotoboudě.

        

Na tuto sobotu jsme si naplánovali charitativní běh pro občanské sdružení PESOS, které pomáhá psům a kočkám v nouzi, resp. útulkům. Nakonec jsem vyrazila jen já se Žufrikem, sporťák Busty potřeboval odpočívat :( Trasa měla necelé 4 km. Výkon jsme opět nepodali nijak zářný, ale tentokrát jsme zdaleka neskončili mezi posledními. Celý den probíhaly doprovodné akce. My jsme si s kamarádkami udělali procházkou kolem Hostivařské přehrady, pejskové se vykoupali, flat Fredy nám předvedl své excelentní skoky do vody a já si vyzkoušela zapřahnout na pár metrů ohaře... jooo, je to něco jiného :)

Tentokrát jsme to na závody měli kousek, konaly se u jezera Sadská. Starty byly opět hromadné, ve 4 vlnách po kategoriích. Broněk vybíhal s Bustym v druhé vlně. I přes vyšší teploty Busty trať tentokrát běžel celkem slušně a trať dlouhou asi 4,6 km zvládli společným dechem za 23 minut a sekund.

Já se Žufrikem jsem startovala v poslední vlně. To zase doběhnu úplně poslední, říkám si. Konečně. Tři dva jedna goooo! Žufrik se ve startech zlepšil a běží pěkně s davem. V první zatáčce jsem měla namále, zleva pes, zprava pes a pod nohama žádné místo, Žufrik opodál :) Ale oba dva jsme to zvládli. První kilometr byl pro mně téměř trápení. Je znát, že jsme ani jednou netrénovali. Pro nás je hold tréninkem každý závod. Vítám, když Žufrik zasedává do křovíčka a může se na to... Protahuju se a dodejchávám. Kratičká pauza pomohla, ale jsme beznadějně poslední. Pokračujeme. Stále před sebou ale vidím ostatní běžkyně, Žufrikovi to vyhovuje a běží zvesela přede mnou. Zhruba v polovině tratě předbíháme (!) jednu holčinu a dál stíháme Janičku Zetkovou. Cesta je rovná, sem tam zatáčka... trochu nuda pro nás dva. Takže oba ožíváme, jak vidíme žlutý terč. Nebezpečný úsek na trati je pro nás vždy příjemné zpestření. Tady představuje mírný kopeček dolů a přes louku na asfaltku. Žufrik se automaticky řadí za mne, ale kynu mu, že může přede mne. Dvakrát se ještě ujistí, že opravdu může a pak už jen nadšeně letí. Cílová rovinka. Tak a teď se do toho oba opřeme! Janičku Zetků před sebou ženeme až do cíle. Jak jsem první kilometr trpěla, tak nám to nakonec celkem šlo a naši skromnou průměrku jsme si také zlepšili. Zvládli jsme to za 30 minut s průměrkou 9 km/h. Tak příště snad konečně dáme už tu desítku. Budeme rychlejší a třeba na nás počkají i fotografové.

Vzhledem k teplému počasí, které poslední týdny panuje, se nám ani moc nechtělo. Ale viděla jsem na Bustym, že potřebuje rozptýlit a zapomenout na Barušku. Od jejího odchodu několik dní nejedl. A s oblíbeným během určitě zapomene!

Závod se tentokrát konal v anglickém parku u zámku na Dobříši a byl součástí psích dnů. Trasa by měla mít něco přes 2 km a běží se na 2 kola. Start hromadný, všech kategorií. Poslední vteřiny před startem.     Busty s Broňkem se nám takticky ztrácí...stááárt. Vybíháme z druhé vlny pomalejších běžců. Žufrik běží jako co se děje? Mám běžet? Nač ten spěch? Ale první kilometr i přes hektický start a melu v první uličce zvládl nádherně (někteří rychlíci se zbytečně podcenili a šli do druhé vlny a pak měli problémy s předbíháním), dokonce jsme si střihli soukromý rekord, kilometr za 5 minut 30 sekund. Od této chvíle už jen zpomalujeme, medvídkovi je v kožíšku horko. Čtyřikrát se Žufrik vyčvachtal a jsme zase poslední, ale nevzdali jsme to po prvním kole a doběhli do cíle! Podle GPS 4,8 km. Čas ... k ničemu.

Broňkovi se s Bustym první kolečko běželo také nádherně. V horní části trasy je dokonce ostatní brzdili, nedali se předběhnout a neuhnuli. I on ale od druhé kolečka výrazně zpomalil, před koncem už Busty zalehával. Na chlupáče bylo prostě vedro, ale zvládli to. Po skončení jsme šli s pejskama znovu k vodě a Žufrika jsme odtud nemohli dostat. Ani do auta nechtěl, jak se mu tam líbilo.

Když jsem se přihlásila na první skijöringové závody, zrušili je. Zrušili i druhé, třetí... až letos po čtvrté to vyšlo. Podobně to vypadalo i s canicrossem. První závody nám zrušili kvůli nepřízni počasí, moc sněhu. Druhé závody zas kvůli vodě. Až třetí závody vyšly. Čekaly mne 4 km pražskou oborou Hvězda. Broněk samozřejmě běží s Bustym, ale to už jsou oba protřelí canicrossaři.

Startuje se po kategoriích, já se Žufrikem hned v první vlně (ženy se psy nad 25 kg). Hromadný start je na louce před oborou. Se Žufrikem start moc hromadný není, v podstatě individuální, startujeme z poslední linie a Žufrik chce celou dobu zatočit k autu. Jak jsme zaběhli do obory, tak se umoudřil. Po půl kilometru jsme bezpečně poslední. Potřebovala bych zrychlit, ale tohle bývá právě problém longařů, jak psů, v mém případě i lidí. Navíc je celkem vedro. Za chvíli mne dobíhají chrti z dalších kategorií. Raději uhýbám. Za polovinou trati je rybník na osvěžení. Žufrik si svlaží nožky a pokračujeme výstupem do kopce. Před kameru jsme i do kopce popoběhli. Na horizontu si pro změnu já dávám loka čerstvé vody, ale Žufrik mne vůbec nechce nechat, prý zdržuji. Zrychlit, zrychlit, ale nejde mi to. Cílová rovinka. Žufrika to táhne zase k autu, nakonec ale pochopí, že cíl je jinde, slyší potlesk a cválá do cíle. Zvládli jsme to! Co Žufrik, ale já! Čas? Žádná sláva, 27 minut 5 sekund.

Broněk startoval ve čtvrté, poslední vlně (muži se psy nad 25 kg). Když vybíhali, první z mé kategorie dobíhali do cíle, trasu zvládli za 12 minut! Busty první půlku běžel pěkně, ale zalehl do potoka a z canicrossu si udělal biatlon - pár rybníků tam a zpět. Od této chvíle už nasadil své pomalé tempo, ze kterého ho neprobere ani zajíc přeběhnuvší mu před nosem. Trasu nakonec zvládli za 21 minut a 55 sekund a nebyli poslední!

Po několika letech jsme opět zavítali na závody do Horního Bezděkova, které jsou letos součástí Hill´s Cupu. Přihlášeni byli jen Broněk s Bustym. Já jsem se rozhodla raději zkusit fotit. Současný foťák mám už třetím rokem a stále fotím jen horská panoramata a reporty z našich treků. Stejně jsem se ale přesvědčila, že tohle není foťák na rychlý pohyb. Výsledek mého snažení můžete posoudit zde.

A jak to klukům běželo? Startovalo se po 5 sekundách, Broněk mezi posledními outsidery. Busty samozřejmě celou dobu před startem proštěkal a nebyl k utišení. Prvních 500 metrů Busty jako obvykle letěl a Broněk měl co dělat, aby zůstal ve vertikální poloze. A to bylo vše. Zbývající 4 km si Busty šel svým longovým tempem. Stihl ještě zalehnout po vzoru retrívrů jednu bahenní louži. Povzbuzovat Broněk mohl jak chtěl. Stejně jako já v zimě na Říčkách, kdy mne Busty celou dobu brzdil. V kategorii mužů se psem nad 25 kg si tak bezpečně zajistil první místo od zadu. Za cílem se Busty osvěžil jako většina ostatních v požární nádrži. ČHP je sice prezentován jako všestranný pes vhodný pro sportovně založené páníčky, ale s touto rychlostí? Sportovat s ním na vyšší úrovni nelze, pro radost ano, ale nesmí být pomalejší, než pomalá panička. Ať ho trénuji jak trénuji, retrívr je vždy rychlejší...

To vám zas bylo lítání kolem zelené plechovky, těch věcí co se tam nosilo. Ale jak panička balila postroje, věděl jsem, že bude nějaká švanda. Trochu mne zamrazilo, když jsem viděl i její růžové kolo, ale třeba pojede s Bustym. Dokonce i bába Barunka s námi jede. Tři hodiny se hrkáme v autě a jsme na místě. Dávám o sobě vědět hlasitým štěkáním. Prý pojedu s paničkou na kole 10,5 km. Co já bych jí zase vyvedl?

Na startu se nám smějí. Že by zase slavnému růžovému kolu, co před 20 lety bylo nazývané horské? Ale prý se smějí mně, protože jsem se otočil ke startu zády a nějaké odpočítávání mně je ukradené. Kam bych spěchal, ne? Odstartovali jsme a já nemám vůbec čas čmuchat! Panička furt deme, deme, mazej... Po kilometru se stáčíme zpátky, chci běžet do tábora, ale prý ještě ne. Moc se mi nechce, ale nakonec se rozběhnu a běžím. Do kopce panička zase funí, takže to já se vůbec nesnažím. Předjeli nás spřežení. Jsou zajímavá, tak se jich snažím držet a jde mi to! Je to bžunda honit spřežení! Před cílem jsem jim to chtěl natřít, ale nepustili mne. A i když jsme byli s paničkou jedni z nejpomalejších, naše cílové foto se dostalo na první stránku olomouckého vydání týdeníku 5+2!. Druhý den jsem se cítil uražen, vůbec se mi nechtělo. Navíc po mně hned po půl kilometru, co jsem zasedl na bóbika, vystartovalo trojspřeží a mám dírku v kožíšku a fouká mi do něj! Další spřežení se mi tudíž vůbec nelíbila a rozhodl jsem se to dneska sabotovat. Panička vzdychala na lesy, že prej už se mnou nikam nepojede. To mne zase bylo líto, to by nebyla bžunda a tak jsem poslední třetinu odběhl a do cíle zdárně dotáhl. Prý až se bude konat 100 km Polabskou nížinou, určitě se přihlásíme, když začínám fungovat až po tolika kilometrech. Každý se musí nějak rozcvičit, ne?
To Busty oba dva dny s páníčkem běžel po svých a byl moc chválen. Od jara se nepatrně zlepšili a snad bude strakatýmu bráchovi už jen dobře, když je pořád tak nemocnej.
Babka Barča byla odpoledne na mazlení v hospůdce a prý tam byl nějaký severský fešák, až se jí z toho začal ocásek kroutit. Takže čtyřnožci byli s výletem spokojeni. A protože jsem se prý celou dobu závodu flákal na trati, je i málo fotek.

   

My pěšáci turisté máme sezonu celoroční. Musheři to štěstí nemají. Radíkovské závody na suchu se konají kousek za Olomoucem a jsou takovým rozloučením se zimní sezónou, byť již obvykle na suchu. Letos nejen že byly na suchu, ale bohužel i při letních teplotách. Pro naše chlupáče hotová katastrofa.

Já vyrážím se Žufrikem nakonec na MID, protože má "jen" 10 km. Ale při tomhle počasí je každý rychlejší pohyb pro chlupáče náročný. Start jako obvykle žádný trhání asfaltu, asi dva úseky mi cválal, 9 km odklusal výletním tempem. Takhle pomalu nejezdíme ani kolem komína. Jsem si klidně s sebou měla vzít svačinu a foťák. Trasa byla totiž nádherná, technicky náročnější, ale rozhodně lepší než rovina na Bělči. Cestou jsme potkali zbytky sněhu, pár metrů ledu a dva chladivé potůčky, které Žufrik samozřejmě využil k osvěžení. Být srpen, tak bych do cíle snad přivezla i houby. To říkám, výlet. Vlevo, vpravo, vpřed umí krásně, ale ta rychlost! Kde že je naše slabá průměrka 14 km... v sobotu jsem byla ráda za necelých 8 km/h. V neděli bylo chladněji a očekávala jsem výrazné zlepšení. Ale Žufrik to pojal opět vycházkově a zkoušel mně, při jak pomalé rychlosti se v terénu udržím na kole. Pár metrů před cílem mně ještě stihl spadnout řetěz... Žufrik má za tohle u mne pěkný vroubek.

Broněk s Bustym tentokrát nejeli na kole sprint ale běželi! Stejně jako Žufrik i Busty po 2 km zpomalil a zbytek odflákal. Byl chudák tak odvařený, že skončil s páníčkem ve sprše. Asi mají kluci moc studený odchov. Konečná průměrka necelých 12 km pro netrénovaného kuřáka se sedavým zaměstnáním vcelku i ujde. Prostředí i trasa se nám moc líbili, rádi zase přijedeme. Fotostřípky naleznete v naší fotoboudě, moc jsem ale nafotit nestihla.