S přihlášením na jubilejní 20. Pražsku stovku jsem trochu váhala. Stovka měla mít 145 km s avizovaným převýšením 5200 m. To s žádným naším psem nemohu jít a bez psa se mi nějak nechce. Ale Broněk to vyřešil - raději mi psy bude vozit na výměnu, než aby trasu šel také. A bylo rozhodnuto - pejsky vyvenčím štafetově. Odstartuji s Bustym, denní část dám se zrzavým torpédem a závěr si užiju se Žufrikem.

Start je opět v Modřanech. Sněží, mrzne, fouká. Nad Evropou řádí orkán Xaver. Do poslení chvíle sedím v autě, tak ani neslyším úvodní řeč. V 21 hodin je odstartováno. Dav se rozbíhá. Během minuty jsem téměř poslední. Klííd. Nemá smysl teď běžet, Busty lítá vlevo vpravo, vše musí označkovat, zbytečně bychom se motali mezi lidi. U Cholupic je dav už roztrhaný, tak se do toho obujem, ne? Začínám se s Bustym prokousávát závodním polem. Odsud mám i pěkné závodní foto vystihující počasí toho večera.

Na první čipové kontrole, na 9.km jsem za hodinu a půl, i když jsem chtěla být rychlejší, ale počáteční zdržení jsem dohnala. A co to vidím? Redbull! CocaCola! To je občerstvení na objednávku pro mne, ne? Takže Redbull a vzhůru na Hradiště. Hustě sněží, až se mi ztrácí stopy. Ani skvělé odrazky značící trasu nevidím. Na chvilku jsem zaváhala, jestli běžím správně, ale po logické úvaze pokračuji do údolí. A z údolí zase do kopce a dolů do Vraného a nahoru a dolů... Na 40. km jsem v půl páté ráno. Čas mně těší, ale čekala jsem tu občerstvovačku. Ještě že mám vlastní zásoby. Další tři kilometry stoupání mne trvaly snad hodinu. Byly nekonečné. Občerstvovačka je na 47.km. Přišla vhod mne i Bustymu, který svým kukučem samozřejmě něco vyžebral.

Pomalu se rozednívá, zbývá nám posledních pár kilometrů na další čipovou kontrolu, do Všeradic. Cesta se táhne po hřebenu, takže se snažím popobíhat. Na kontrole jsem nakonec dřív než Broněk. Těším se na polívku. Ještě něco na zub ... tak aspoň horkou čokoládu. Jsou tu tak hodní, že sami přišli za mnou, abych Bustyho vzala dovnitř. Chudinka se venku klepal a kňoural, čechohorák... ale ta radost, když vidí páníčka!

Po noční sněhové smršti vysvitlo sluníčko. Přepřahám. Nyní mně čeká nevychované zrzavé torpédo, co zná jen jeden směr, vpřed a stůj jí rozhodně nic neříká. Silnice kloužou, v lese to snad bude lepší, říkám si naivně. Nebylo. Cestičky ušlapalo více jak 150 závodníků přede mnou a často je lepší jít mimo vyšlapanou cestu. Místy jsem hodně hlasitá, protože Era bohužel nepochopila rozdíl mezi obojkem a postrojem, kopcový povel za mnou si musím hooodně vynucovat. A pak to začalo. U Koněpruských jeskyň se mnou Era nečekaně trhla a už jsem byla na zemi. Něco křuplo. Kyčel. To zas bude modřina. Vstávám, jde to, tak pokračuju. Na vyhlídce vytahuju foťák z kapsy na sedáku. Chci fotit a ... to nekřupla má kyčel, ale foťák! K sakru Ero, vidíš, za co můžeš? Po zklidnění zjišťuji, že by to mohl být jen prasklý displej, foťák cvaká, tak fotím naslepo a doma uvidíme. Achjo. Pokračujeme přes Aksamitovu bránu, mimochodem taky pěkný sešup. Ale Era tu výjimečně celkem poslouchá, protože za ten foťák jsem na ni byla hodně ošklivá. Na Koukolově hoře jsem pro změnu při výměně baterek v GPSce ztratila náhradní baterii do mobilu. Ještěže ostatní koukají pod nohy a než jsem stihla zjistit závadu, měla jsem baterii zpět. Díky!

Králův Dvůr, 80. km. Konec první části. Konečně to Broněk i doma sleduje on-line, tak vidí, že právě sedím na polívce. Jen krátce, protože rozhlednu Děd jsem měla v plánu za světla a vypadá to, že to stíhám. Před Berounem se začíná stmívat. Už se těším, že budu v Berouně, když tu mne šipka vede na druhou stranu. Ahá, ještě si zaběhnem na Brdatku a teprve pak do Berouna. Z Berouna je to kousek do Svatého Jána a pak směrem na Karlštejn. Do Svatého Jána mi to ještě chvílemi i běží, ale u kláštera na mne přichází hlad. Michal, s kterým jdu od Brdatky, mne zachraňuje banánem. Dál se cesta na Karlštejn neuvěřitelně vleče.

Po 24 hodinách dorážím na 105.km na další čipovou kontrolu. Hodím do sebe polívku a jdu ke psům. Eru tu s úlevou předávám Broňkovi. Natahuju si nohy... a usnu. Po dvouhodinové pauze vyrážím na posledních 40 km. Opět se utvrzuji v tom, že Žufrik je ideální parťák na longy. Přesně pozná, kdy se má zařadit za mne, kdy popotáhnout (to by občas mohl více) a když může jít chvílemi na volno, je to ten nejšťastnější pes na světě. Mořinka, Karlík, Černošice... tady jsme šli místy, které byly při povodních pod hladinou. Na Žufrika tu ale čekal i bobřík odvahy v podobě želeničního mostu s roštovou podlahou. Pod námi hučela Berounka. Modlím se, aby nejel vlak. Přemýšlím, jak by se zachoval a co bych měla dělat já. Nakonec jsme to zvládli bez vlaku. Vlak jel minutu za námi! Uf.

Z Černošic stoupáme k Jílovišti, které ovšem ještě stihneme obejít ze tří světových stran. Čeká nás i vloni velmi oblíbený Nazaret s horolezeckou, resp. spíše lezeckou vložkou po čtyřech. Žufrik je opět nadšen. Ještě více je nadšen z čipové kontroly na 130. km v hasičáně v Jilovém, kam dorážíme po půl šesté. Nejprve se se všemi pomuchlá a pak si suveréně stoupne na zadní k výdejnímu okénku do kuchyňky. Jednu polívku a pět rohlíků. Po chvilce vyrážíme dál, nesmím se rozsedět. Cukrák, Zbraslav, Hálkův pomník v Břežanském údolí. Poslední krpál. Krok sun krok, hodím klacek, krok sun krok, hodím klacek. Vloni mne tenhle úsek připadal strašnou dlouhý. I letos. Mám pocit, že se stále motám kolem Točné. Bílá šipka sem, bílá šipka tam... začínám uvadat, očka se klíží, zpomaluju. V hodině dvanácté přišlo povzbuzení! Na poslední kilometry mne přišli povzbudit Veronika s Pavlem a Fredy se Sýsou. Neuvěřitelně jsem ožila, dokonce předbíhám několik závodníků a probojovala jsem se tak na 99. místo (11. mezi ženami). 145 km jsem zvládla za 37 hodin a 13 minut. Na nejdelší trasu odstartovalo 280 odvážlivců, do cíle dorazilo jen 129 z nich. Nejlepší čas byl 18 h 40 min, čas posledních vytrvalců pak 55 h 15 min. Největší radost ale mám, že jsem to zvládla v pohodě, bez bolesti a do cíle ještě běžela! Tak příští rok na EKUT!

Pár fotek naleznete ve fotoboudě.

        

Po týdnu po 90 km vyrážíme na další akci. Witko Sapa Ha se koná asi 20 km od domova, v Mnichovicích. A k mé radosti je i trasa pojata odlišně. Pořadatelka zasekla prst do mapy se slovy tady je kontrola a dostaňte se tam, kudy uznáte za vhodné. Prostě je na nás, jakou trasu zvolíme. Odpadá tak podezírání ze zkracování a ukáže se, kdo umí pracovat s mapou a kdo nedá bez zakreslené trasy ani ránu.

Běžím jen já s Erou. Na Eru si půjčuji postroj, abych ho i na ní otestovala. Startujem. Protože tuto oblast znám, necítím potřebu vybrat trasu kochací, ale s klidným svědomím vybírám nejkratší trasu ke kontrole, jen mimo silnice. Na druhém kilometru dobíhám Romana Tůmu, který se hned na začátku trochu zamotal přes Mnichovice. Ty já úplně vynechala. Dál už běžíme spolu. Ano, čtete správně, běžíme. Era mi krásně pomáhá, je to nádhera. Krásné podzimní počasí, chládek tak akorát, sluneční paprsky v mlhavém oparu probleskují mezi stromy... Stejnou cestou běžíme i nazpět. Nakonec mě trasa dlouhá 33 km trvala 4 hodiny 47 minut. Dobrý začátek! A překvapivě i třetí místo v kategorii do 50 let bez ohledu na pohlaví. Díky Romanovi za společnost na trati.

Pár fotek ze startu a cíle od Broňka naleznete ve fotoboudě.

        

Dnes konečně dorazila trofej za celkové 3. místo v kategorii long dogtrekking, kterou si společnými silami vytapali Broněk s Bustym. Já se Žufrikem skončila hned za nimi, ale brambory nerozdávali.



       

Letošní poslední závod v rámci mistrovství ČR. Základna byla na Prezidentské chatě v Bedřichově. Na trať vyrážíme ve složení já a Žufrik s Bustym a Broněk s nováčkem Erou.

V pátek ráno startujeme mezi posledními až za světla. Překvapivě neprší, ale hned na prvním kilometrů začne a přestane až po pěti hodinách. Era táhne o stošest, Žufrik s Bustym se k mému překvapení i zděšení zároveň předhánějí, kdo potáhne více. Chci popobíhat, abych šla jejich rychlostí a nemusela je brzdit, ale každou chvíli musíme čekat na Broňka, kterého bolí lýtka s předešlého tréninku s Erou. Na začátku 90 km trasy nás čeká strmé stoupání na Holubník a Polední kameny. Docházíme skupinku lezoucích před námi. Stojíme. Čekáme. Zácpa na kopci. Začínám hlasitě remcat, protože se do mně dává zima, jsem oblečená na pohyb, ne na bivakování kdesi na skalách. Jenže tenhle "extrém" dává některým zabrat. Konečně jsme předběhli skupinku a rychle dál. V dalším stoupání opět předbíháme, tady kluky už slušně nedržím a nechám je, ať jdou přede mnou, aspoň lidem dojde, že je lepší uvolnit cestu. Je to fakt divné, že zrovna já předbíhám v kopcích, asi jsou dnes ostatní moc pomalí. Z Poledních kamenů míříme na Smědavu, ale máme možnost si udělat strýčka na noc, a to vystoupat na Jizeru ještě dnes. A dobře jsme udělali. Cesta na Jizeru je v podstatě potok, nahoře ten kouhoutek nikdo nevypnul (druhý den ráno vše zmrzlé na led). Na Smědavě využíváme občerstvení a převlékáme se do suchého. Mezitím přestalo pršet. Spousta lidí to tu vzdává, někteří se vrací, jiní se nechávají odvézt. Z 30. km, ve 13. hodin v pátek, kdy zbývá obrovská časová rezerva do konce limitu. Vzdát to je tak snadné! My samozřejmě pokračujeme.

Odtud šupajdíme hřebenovkou na Pytlácké kameny a na Jizerku, kolečko kolem Bukovce a přes Nýčovy domky do Příchovic. Místy mrholí, ale naštěstí neleje. K Cimrmanovu majáku dorážíme někdy po 9. hodině večer. Era se začíná klepat, nevíme co s ní, na psí oblečky nejsme zvyklí, stejně jako ona není zvyklá na takovou kilometrovou zátěž. Broněk si vzpomněl, že tu kolega z práce má chatu. Zavolal mu a než jsme se nadáli, byli jsme u něj na chatě. To bylo vlastně prvně, co jsme na treku spali v suchu No, spali... klimbli jsme si pár hodin a nad ránem kolem 4. hodiny, vyrážíme opět podruhé nahoru do Příchovic a dál do Desné. Připadala jsem si provinile za tento způsobu bivaku, ale poté, co jsem zjistila, že mnoho lidí spalo na hotelu, v penzionu apod. jsem se uklidnila. To už totiž nelze moc brát jako pomoc od domorodců, jak praví pravidla.

Svítání nás zastihlo na K13, na vyhlídce nad Souší. Dnes bude krásně. Dál po rovné rovince až opět ke Smědavě, kde si dáme malé posilnění a pokračujeme k Čihadlům a na Sněžné věžičky. Na Jizeru už nemusíme a je to dobře, protože cesta je namrzlá. Stejně tak byl namrzlý dřevěný chodníček, který vede z Černé hory. My už ho máme rozmrzlý, ale ještě tak půlhodinku před námi tu ostatní klouzali. Divoké stopy jsou jasným důkazem. Kolem přehrady se cesta vleče a začíná být teplo. Tři kilometry před cílem se tak klidně rozvalíme do trávy a relaxujeme. Do cíle přicházím s obrovským hřibem :). Ač jsme si dali dlouhou noční pauzu, skončila jsem na 3. místě a Broněk na místě 9.

Žufrik celý trek absolvoval v zapůjčeném postroji Non-stop. Postroj mu sedí, nedře a hlavně ho netlačí na záda. Drápky mu tak tentokrát zůstali v pořádku (ano, podle fotek došel v botičkách, ale kvůli rozmáčení).

Pár fotek, tentokrát opravdu samý pes, bylo mlhavo a vůbec, znám to tady...sem.

        

Letos se konal již 5. ročník této pohodové akce. Prvních dvou ročníků jsme se účastnili, pak dva vynechali a nyní jsme se vrátili na místo činu.

Startuje se po půl minutě, nejprve kratší trasa 21 kilometrová, po té delší, 43 kilometrová. Startuju jako první z delší trasy. Hned v prvním kopci mne předbíhají další účastnice. Není divu, stoupání není má silná stránka. Ale musím se snažit. Broněk startuje až 8 minut po mne a dřív jak v Příchovicích na 3. km mne nesmí dohnat. Povedlo se, dochází mne až za Štěpánkou. Tady nás čekají prý dvě brutální klesání. Při canicrossu by se to označilo nejspíše žlutým terčem. Takže se Žufrikem z kopce letíme, děsně nás to baví. Bustíci nestíhají. Trochu tím děsím i ty, kteří mne do kopce předešli a mysleli si, že jsem na pokraji svých sil. Z kopce na nás nemají.

Jak jsme seběhli, čeká nás samozřejmě další stoupání k Harrachovskému nádraží a pak opět klesání k Jizeře. Odtud pozvolna stoupáme asi 5 km až na Jizerku. To už nás se Žufrikem tolik nebaví, jde se totiž po asfaltce. Za Jizerkou asfaltka ještě kousek pokračuje a pak už jen krátké stoupání k nejvyššímu bodu trasy. Jsme zhruba v polovině trasy. Sbíháme po písčité cestě dolů k Protržené přehradě. Razítkujeme kontrolu a vyhlašuji technickou a svačící pauzu. Koukám na hodiny, pod 7 hodin to zase nedám, chjo. Po krátké pauze vyrážíme dál po lesní pěšině směr Nýčovy Domky a Horní Polubný, kde jsme si odskočili do hospůdky. Žufrik dostává botky. Nyní známou trasou z minulých ročníků do Kořenova a vzhůru do Příchovic. Koukám na čas, že by? Zbývá mi 20 minut na 3 km. V opačném směru, do kopce jsem to dala za půl hodiny. To by bylo, abych to směrem dolů nestihla, když seběhy nám se Žufrikem jdou. Bustíci nám jako obvykle na konci utíkají, ale Busty rychlé tempo nezvládá. Rychlé? Psí tempo 8 km za hodinu? Je to k pláči. My se Žufrikem jsme jim stále v patách a do cíle dobíháme před nimi. Stihla jsem to? Ano! 43 km jsem zvládla konečně pod 7 hodin. Bustíci mají lepší čas, protože vybíhali později. Nádhera, jen únava Bustyho nás trápí.

Zbytek odpoledne trávíme klábosením se starými i novými známými. Při vyhlášení jsem překvapená, můj výkon je oceněn prvním místem v kategorii žen veteránek :) a Broněk skončil na místě třetím v kategorii muži veteráni. Kdyby Busty mohl, těch 20 minut chybějících na druhé místo by dali s přehledem. Tentokrát je to bez fotek, mám jich jen pár a za zveřejnění to ani nestojí. Tak za rok znovu!

Třetí závod série horského trekingu se konal v Krkonoších se základnou ve Špindlerově Mlýně, resp. Svatém Petru. Dogtrekaři startovali opět 25 minut po hlavním závodě. Moderátor mne lehce vyděsil, když řekl, že nás čeká 86 km. Na to bychom se v létě s Bustym nehlásili, tuplem v počasí, které poslední měsíc panuje. Naštěstí měl chybné informace. Ještě že tomu Busty nerozuměl, byl nadržený na start jak při canicrosu. Taky kluci odstartovali jako první a letěli do prvního Bustyho zasednutí, rozuměj bóbika, jako obvykle. My se Žufrikem běželi až za Špindl, kde nás kluci dohnali. Vedoucí peleton zde běžel tak rychle, až běželi špatně a zřejmě si z nich ani nikdo neuvědomil, že si to hned na začátku zbytečně prodloužili. A to pěkně, když jsme je do kopce dokázali dojít.

Pak už jen stoupání na Horní Mísečky, dolů k Dolním Mísečkám a vzhůru na Dvoračky. Tady začal Broněk nadávat... a nadával celou noc, kterou jsem táhla jako obvykle já. První šneky z hlavního závodu začínáme předcházet tentokrát až kdesi v kopci pod Dvoračkama. Prosvištíme kolem Labské boudy a padáme podél Labe až na Dívčí lávky k prvnímu checkpointu. Zde jsme ještě za tmy, dál pokračujeme ale už bez čelovek. Začíná svítat. Když se vyškrábeme Čertovým dolem na vrcholky, sluníčko už pěkně pálí. Žufrik s Bustym si libují v pramenech Úpy.

Od Luční boudy přes Výrovku sbíháme dolů do Pece na druhý checkpoint. Tady jsme chtěli být minimálně o 2 hodiny dříve kvůli počasí a psům. Nepodařilo se. Pecí tak procházíme už za vedra, byť před 9. hodinou. Žufrik dostal botičky a každý je z něj zase unešen. Žufrik si pozornost užívá a na každého se tlemí. Začínáme zastavovat u každého potoka. Busty v každém zalehne a chladí se. Tempo se nám rapidně zpomalilo. Koho jsme v noci předběhli, nyní nás pohodlně předešel. Před třetím checkpointem jsme neodolali a zašli na Hrnčířských boudách na chladivé osvěžení. Divím se, že se mi nezastavilo v krku... pivo a citrokola za 90 Kč!! I na Sněžce je levněji a to tam zásoby nevyvezou tak snadno. Na checkpointu si berem jen ovoce a mastíme dál na Tetřevky. Nyní nás čeká úsek důvěrně známý z Bloody walku, jen v protisměru.

U Hříběcích bud se napojujeme na poslední úsek dnešní trasy. Modrá turistická nás sice vede pozvolným stoupáním, ale pěkně táhlým, dlouhým a po zničujícím slunci. Psiska zalehávají do stínu. Nakonec jsem objevila v úbočí nádhernou přírodní sprchu! Pejskové pod ní zprvu nechtěli, ale pak jsme ani jednoho odtud nemohli dostat. Ani mne. Máčím šátek a jdeme dál. Kousek dál strkám do žlabu hlavu už i já. Je to úžasný osvěžení. zbývají poslední kilometry do cíle. Popobíháme úbočím Stohu nad Svatý Petr. Poslední metry jsou jako obvykle nekonečné. Kdy už? Kde je ta naše sjezdovka? Konečně! Oblouk na Runhill už uklízí, jdeme pozdě. Ale jako jedni z mála ze sjezdovky míříme do cíle přímo a běžíme. Žufrik sklízí za botičky potlesk. Cíl. Broněk máčí Bustyho, tak se přidám vedle něj a lidi mají hned divadlo.

Jdeme na jídlo a čekáme na vyhlášení. Dogtrekking je opět odsunut na vedlejší kolej, hlavní ceny hold jsou určeny jen pro dvojice. Body, které moderátor hlásí, mi přijdou divné, nízké... Podezření se mi potvrdilo u celkového vyhlášení, konkrétně dogtrekkingu. Na třetím místě vyhlásili tři týmy, které se ve skutečnosti umístili až na 6.-9. místě! A nikomu to nepříjde divné, ceny seberou a mažou. Po skončení vyhlášení si jdu pro vysvětlení k řediteli závodu. "Chyba" se nakonec našla. Celkové výsledky totiž počítali z neúplných výsledků dnešního závodu! Neskutečné. Takhle poškození nejsme sami. Jsem zvědavá, jak se celá situace bude vyvíjet, kdy dostane Broněk cenu za celkové třetí místo, kdo cenu dokáže vrátit a kdo bude dělat raději mrtvého brouka. Bude to jistě zajímavá sonda do lidského svědomí. Už jen z principu jim to cenu přeci nenecháme. Náš fotoreport z trasy naleznete ve fotoboudě.

        

Třetí ročník byl pojat trochu jinak a rozhodně to nebylo na škodu, naopak! Mnoho lidí to sice odradilo, ale neví, o co přišli! Ve čtvrtek v podvečer po meetingu nás čekala hned první disciplína. Canicross, za svitu čelovky, neznámým neoznačeným terénem. Někdo to pojal jako sprinter, někdo jako indián, někdo jako procházku po večeři. Řepkové pole bylo výživné, ale jako noční bojovka skvělé.

V pátek ráno vyrážíme na první etapu. Hned po startu pejskové plní první úkol, a to chůze v botičkách. Naši psi to zvládají levou zadní, z některých psích účastníků se v tu ráno stávají lipicáni, kterými by Berousek určitě nepohrdl. První etapa měla sice jen 36 km, ale převýšení bylo téměř 3500 m. Už po prvních 13 km musíme dát pauzu, pejskové se přehřívají. Na Žalým si dáváme další pauzu. Na rozhlednu se mnou nikdo nechce... Po krátké pauze pokračujeme dál až do Strážného, přes Hříběcí boudy k Rennerovkám a pak klesáním na Hanapetrovy paseky, cíl dnešní etapy. Dorážíme jako druzí, zabíráme kout terasy, kde budeme i spát. K jídlu máme připraven skvělý hovězí vývar a vynikající svíčkou v porcích sněz co dokážeš. To vše za 80,-! Ještě že je tu ta pauza, mnozí dál nemohli, jak se nacpali.

Moc toho nenaspím, v jednu si sedám, zachumlaná ve spacáku a vyjídám zásoby. Po chvíli slyším v údolí auto... jo, to budou už 2 hodiny, Pavel nás jede odstartovat. Kdo jiný by taky takhle v noci brázdil Krkonošské hvozdy, že?

Ranní rozběh druhé 46 km dlouhé etapy čítá pár set metrů dolů do údolí, kde to už známe ze zimy, kdy se zde konal skijöring, stejně tak jako další část stoupání na Tetřeví boudy. Načasování se povedlo, slunce vychází přesně když vylézáme na hřebeny. Luční bouda v ranních paprscích, vrchol Sněžky jen jako obrys v záplavě vycházejícího slunce, kapičky rosy na trávě...nádhera. Na Sněžce pěkně fouká, přesto tu nalézáme koutek, kde nefouká a dáváme pauzu. Občerstvení samozřejmě ještě zavřené, i když turistů je zde i takhle po ránu dost. Teď nás čeká seběh na Růžohorky a dolů do Pece. Odtud trasu značenou nemáme, v podstatě i to je úkol - vybrat si trasu, kterou se napojíme na závěrečnou část. Dolů do Černého Dolu nám to se Žufrikem krásně upaluje, Bustíci nám nestíhají! Prvně slyším, abych zpomalila!

Předposlední kontrola. Procházíme poslední úsek s překvapením v závěru - povodně posledních dní tu "trochu" zvětšily potůček v řeku, a tak brodíme. Poslední kontrola s úkolem - projít uličkou pamlsků. Žufrik zvládá i odložení mezi párečky! Šikula je to, když chce. A teď už jen kousek do cíle, křivé to chaloupky pod silnicí.

I když jsme nijak nepospíchali a trasu si užívali s mnoha zastávkami, měli jsme druhý nejlepší čas ze všch zúčastněných a každý ve své kategorii jsme vítězi. Celý závod jsme zároveň sponzorovali, pro vítěze jsme dovezli nějaké psí drobnosti a pro každého zmrzlinku na osvěžení. Bohatou fotodokumentaci z trasy naleznete ve fotoboudě.

        

Tak na tenhle závod jsme se hodně těšili. Závodně neprozkoumaná oblast Šumavského národního parku, nové prostředí, noví lidé. Do základního tábora na Zadov , do ski areálu Kobyla, dorážíme v pátek odpoledne. S pejskama jsme si prošli cvičně fáborky vyznačený začátek a konec trasy. Odprezentovali jsme se a zalehli.

Hlavní závod startuje v půl dvanácté v noci, dogtrekking o 25 minut později. Už během prvních třech kilometrů se začínáme prokousávat závodním pelotonem, na který už v tuto chvíli máme 25 minut. Nechce se mi tomu ani věřit. Cesta je místy kluzká, samý kámen. Broněk hází vozemboucha. Jenže s každým dalším vozembouchem nepochopitelně zrychluje a já se víc a víc směju!

Na první checkpoint dorážíme za svítání. Ukořistila jsem jeden z posledních vynikajících koláčů! Pejskové dostali taky svojí svačinku a mažeme dál. Od Turnerovy chaty nás trasa vede nádherným údolím podél Vydry. Další zážitky z cesty mi trochu splývají, protože článek sepisuji až měsíc a půl po té. Každopádně trasa byla nádherná, kochací. Na trati nás čekalo několik bohatě zásobených občerstvovaček jak švédský stůl. Už jen ten banán se šlehačkou polévaný horkou čokoládou chyběl. Počasí vyšlo také skvěle. Jen na posledních 10 km nás na vrcholcích chytla průtrž mračen i s kroupama! Do cíle jsme dobíhali v pláštěnkách a tam přitom nespadla ani kapka! Trať dlouhou 74 km po celé délce perfektně označenou RockPoint páskou jsme zvládli za 16 hodin. Fotoreport z trasy jako obvykle ve fotoboudě.

        

10. ročník tohoto závodu se konal na stejném místě jako před lety, tedy v kempu v Červeném Hrádku u Jirkova. Trasa byla avizovaná na 90 km, takže konečnou délkou jsme byli trochu překvapeni. Bez dvou kilometrů rovná stovka. Dá to Busty? Bude to pro něj první takhle dlouhá štreka v jednom kuse od loňského Šeráku, který nezvládl. I proto s ním jdu já, vybavená mnoha svačinkami, syrovým masem, dostatkem vody a obvazy. Kdo by to byl čekal, že sportovní plemeno bude zvládat takovéhle štreky hůře než lovecký gaučák?

Ráno startujeme krátce po osmé hodině. K mému překvapení jsme téměř mezi posledními, nějak všichni pospíchají, ač ještě včera vedli řeči naprosto opačné. Žufrik jde s páníčkem, ale už první kilometry je jasné, že se od nás netrhnou, jak Broněk plánoval. Postupně se prokousáváme startovním polem. U první kontroly odbočujeme z trasy a jdeme se podívat na vyhlídku Jeřebina. Po krátké pauze pokračujeme ke hranicím, kde se zastavujeme v osvěžovně. Pak kousek na Horu svaté Kateřiny, přehoupnout se přes rozhlednu a už jsme u palačinkového občerstvení.

Cesta nám příjemně ubíhá, ale začíná poprchávat. Cíl je jasný, podle mapy má být v Kálku, na 60. km, hospůdka. Nejsme sami, kdo v to doufá. A byla tam! Paní hospodská zprvu nadšená nebyla, nakonec ale pejskům i piškotky dávala. Po proschnutí a naplnění hladových žaludků pokračujeme dál. Před námi je 38 km. Ovšem dvě třetiny po asfaltu! Děsný, hlavně pro psí tlapičky. Na druhou stanu běžci si jistě takovou trasu pochvalovali. Není tedy divu, že i nám cesta odsýpala a v půl páté ráno jsme byli v cíli. 98 km jsme tentokrát zvládli za 20 a půl hodiny. Mně to vyneslo jako obvykle druhé místo, zatímco Broňkovi uteklo medailové místo o půl hodiny, nakonec skončil na 5. místě.

Pár fotek z trasy naleznete v naší fotoboudě.

           

           

Vloni jsme se tohoto závodu chtěli účastnit, ale ani jednomu se nám nechtělo bez našich čtyřnohých parťáků. Letos je pro nás rovnou kategorie! V ceně startovného máme tričko, mapu, jídlo a pití, odvoz z trati, startovní číslo a čip, který v cíli odezvdáme. Na cestě nás čekají tři bohatě zásobené občerstvovačky. Takže cena v podstatě lepší, jak na dogtrekkingových závodech, jak se mylně někteří domnívají. Podle startovní listiny šlo o jeden z nejlépe obsazených závodů svého druhu v ČR. Na start 63 km longu se postavilo přes 250 dvojic a něco málo smíšených dvojic s pejsky. Měl to být výšlap jarními horami, díky zimnímu počasí to vypadalo ale jako v prosinci. Prostě horská výzva jak má být, žádná dogtrekková pouť od hospody k hospodě.

Půl hodiny před páteční půlnocí startuje ohromný dav nadšenců utkat se sami se sebou, s horami. My, pejskaři půl hodinky na to. Po silnici ještě popoběhnem (tu nám hlídají policisté!), stejně jsme ale během několika sekund téměř poslední. Stoupáme z Koutů po místní cestě na Vřesovou studánku. Asi po kilometru silnička končí a teď to příjde. Hluboký sníh. Mé naivní představy o prošláplé cestičce běžci před námi berou za své. Byla bych raději šla první, tohle oraniště je za trest. Postupně docházíme závodníky, kteří startovali půl hodiny před námi. To je divné, ne? Hlavně pro mně, že já bych v kopci někoho došla? A předcházela? Není to jen jeden opozdilec, postupně se začínáme prokousávat pelotonem. Je tu prošláplé oraniště, šňůra čelovek před námi. Špatně se předbíhá, ale není kam spěchat. I když tuhle stezku znám, vůbec to tu v noci, v zimě nepoznávám. Na Keprníku fučí, stromy jsou nádherně zasněžené. Říkám si, až půjdem ze Šeráku za světla, bude to nádhera fotit. Jenže...

Od rozcestí pod Šerákem jsme si plánovali z kopce popobíhat. Ale v tom sněhu, resp. v tom oraništi, místy úzké cestičce na jednu nohu, to prostě nejde. Těžko se v tom jde, za mé kreace při vyrovnávání by se nemusela stydět ani baletní jednotka Křeč. Cesta se mi zdá být nekonečná. Broněk chce skončit. I přesto, že se mi začíná ozývat vaz v třísle, vůbec o skončení neuvažuji.

Konečně! Ramzová pod námi! Po sjezdovce sbíháme, necháváme si označit kontrolu a hurá na občerstvení. Žufrik se hned žene k "svému" občerstvení. Ano, na pejsky tady mysleli, na rozdíl od klasických psích závodů... 16 km téměř vytrvalého stoupání v hlubokém sněhu nám trvalo 4,5 hodiny. Broněk je odhodlaný skončit. Jenže skončit a vzdát to je tak snadné! Postupně se nechávám nakazit... Broňkem, ostatními, kteří jdou na odvoz... prý už odvezli dva autobusy... Při výměně ponožek se mi rozpadly návleky na boty... je rozhodnuto. V nízkých botách v tomhle terénu bez návleků nemůžu jít. Opouštímě občerstvovačku, procházme skrz průchozí čipovou kontrolu a pokračujeme směr... bus. Třetí bus odpadlíků. To je ta výbava dvacet let stará, rozpadající se stejně jako já.

Na základně odevzdáváme čip, jdeme na jídlo. Sledujeme start na poloviční trasy a čekáme na první závodníky z longu. S přehledem vyhráli favorité Vabroušek-Cypra. Ovšem zástupce dogtrekkingu, Adam Krutiš s Agamyshem, měl ještě lepší čas! 63 km v náročném terénu za 11 hodin... Skvělé, tak moc jsem si chtěl proběhnout cílovou bránou... tak doufám, že na Šumavě, při 2. Horské výzvě, se mi to podaří!

           

Závody dogtrekkingu stále začínají ve všední den, a tak jsme tentokrát vyrazili jen na sobotní kratší trasu. Po příjezdu jdeme hned na start. První čtyři kilometry vedou přes Bedřichovice a Podolí. Na kraji Mariánského údolí odbočujeme do lesů a do sněhu. Následujících 35 km si užíváme sněhu a zasněžené krajiny. Z kopců se dá krásně popobíhat, vzduch je nádherně čistý, teplota akorát. Bustymu je celkem vedro a na jazyk si pomalu šlape, ostatně mě je taky překvapivě teplo. Cesta nám rychle ubíhá, za poslední kontrolou u Mokerské myslivny se Broněk s Bustym trhá a do cíle společně dobíhají. Taky jsem chtěla popobíhat, ale všudypřítomné matlající se bahno mně značně zbrzdilo. I tak jsem 42 km zvládla v náročném terénu za 7 hodin 13 minut a Broněk s Bustym za 6 hodin a 54 minut. Oběma nám to vyneslo 2. místo ve své kategorii. Zase někteří mohou mít důvod k závisti... tak jako ostatně každou zimní dogtrekkovou pauzu, kdy spousta hlavinek vymýšli kraviny a pomluvy.
Pár fotek z trasy naleznete v naší fotoboudě.

           

Dogtrekkingových akcí je přes zimu pomálu, ne-li žádné. Proto jsme nadšeně uvítali první vlaštovku v podobě 36 km zimním Posázavím. A zima dala o sobě tento víkend naposledy pěkně vědět. Také díky tomu zhruba polovina účastníků na start vůbec nedorazila.
Sněží, stále sněží. Na start do Pikovic se nám podařilo ale přijet v pořádku a včas. Trasu i oblast mám velmi dobře prošlapanou, ať už z Pražských stovek či vlastních výletů. Takže jsme to pojali tréninkově. Vyrážíme v půl deváté po Posázavské stezce směrem na Kamenný přívoz. V Kamenném přívoze je první kontrola, ale jsme tu dříve než kontrolor, takže si dáváme razítko na itinerář. Mažeme dál do Vlčí rokle a na Horní Požáry. Dohnali jsme první účastníky a místy prošlapáváme cestu. I když zároveň ulehčujeme trasu věčně bloudivším ... Stále sněží, sněhu je místy po kolena. Nádhera. Na rozhledně Pepř u Jílového máme za úkol spočítat schody. Dál míříme do Záhořanského dolu, přes Libřice do Davle. Odtud podél Sázavy zpět do Pikovic. Tady se Broněk utrhl a do cíle k velkému nadšení Bustyho doběhl. Měl tak bezpečně nejrychlejší čas. Já se Žufrikem došla vzhledem k náročnosti trasy i tak v dobrém čase, 6 h 59 min. Pár fotek z trasy naleznete v naší fotoboudě.