Baruška je u nás třetím měsícem. Za tu dobu stihla podstoupit náročnou operaci, kdy byla provedena kastrace, mamektomie a byl odstraněn velký nádor na přední noze. Vyléčili jsme zánět močového měchýře i ledvin, šrámy úspěšně zarostly. Srsti ubylo, protože neustále vyčesávám a teď do toho ještě začala línat. Baruška už si zvykla i na náš jídelníček, první týdny moc nejedla, ale určitě to bylo i pooperačním stavem. Obroušené a chybějící zuby ji rozhodně nebrání pochutnat si na stehýnku či ukradeném zmrzlém kuřeti.

Konečně jsem se tedy dostala i k tomu, abych Barušce vytvořila její fotogalérku jako mají naši kluci. Galérku najdete zde.

 

Dogtrekkingová sezóna má pauzu, ale hlavu plnou starostí a trápení je třeba vyčistit! Tak jsem vyrazila s Bustym na Pražskou stovku. Start byl v Berouně, v pivovaru Berounský medvěd. Všude samý běžec s minibaťůžkem :) Mezi nimi já, naprosto bez technického oblečení, v obyčejných keckách od Vietnamců, bez energetických pochutin...jako když sem nepatřím... a přesto stovky bez problémů zvládám.
Pokračování vyprávění najdete zde. Fotoreport najdete zde.

       

Jeden z posledních závodů psích spřežení v tomto roce se konal v Bělči nad Orlicí u Hradce Králového. I přes přijatou přihlášku mi nakonec nebylo umožněno startovat v midu, tak jsem jela se Žufrikem sprint, stejně jako Busty s Broňkem. Trasa měřila 6,2 km a terén byl jednoduchý, rovný jak placka s převýšením do 5 centimetrů. Oba kluky čtyřnohý jsem trénovala ve dvojce a na výsledné rychlosti to bylo znát. Žufrik zajel svůj nejlepší čas, zatímco Bustyho jeden z nejhorších. Oba ale nastejno. Jsou to přeci jenom spíš longaři. Žufrik by mohl jít příkladem některým huskounům, kteří nás předjížděli: běželi stěží vedle kola nebo za kolem, stejně tak malamutovi, který nám neumožnil předjetí před cílovou zónou a s paničkou zabrali celou šíři cesty. Na výsledcích by to ale stejně nic nezměnilo.

Svůj velký den tu měla i Barunka, kterou jsme vzali s sebou. V sobotu bylo sychravo, Barunka byla na stakeoutu, předpokládala jsem, že může být z nového prostředí vystresovaná, tak měla obleček a někteří se jí smáli. Jenže ti dobrodinci neví, co všechno má za sebou. Druhý den si už Barunka vychutnávala sluneční paprsky bez oblečku a dvakrát se jí podařilo vyvléci z postroje. Je to náš Houdini. V noci spala u mne pod spacákem a ráno mne nechtěla pustit :).

V neděli odpoledne jsme si vyzkoušeli i tříkolku, která se Broňkovi velmi zamlouvala. Žufrik ale retrívra nezapře, kdejakého tažného psa strčí do tlapky, když si krom tahání stihne nést ještě klacek... Fotoreport naleznete zde.

   

V tiskové sekci naleznete dva nové články z časopisu Pes přítel člověka. Oba jsou o dogtrekkingu a oba články zdobí mé fotografie a vysmátej Busty.
Hodně se ptáte na fotografie... nelze zkopírovat... K tomuto jednoduchému zabezpečení mně vedlo - jak už to bývá - jen pár lidí, kteří si z mých fotografií vytvořili vlastní web a nabízeli psa ke krytí nebo bezostyšně opakovaně používají mé fotky z akcí s odříznutým copyproužkem ke svým článkům a autora neuvedou. Já velmi ráda pošlu fotografie všem, co si o ně napíší, protože jsem ráda, že se mé fotky líbí. Pokud chcete použít fotografie ke svým článkům, nechte tam prosím copyproužek nebo uveďte jméno. Uvažuji i nad možností kopírováním přes heslo pro "stálé zákazníky".

Přednášku o výživě psů vedla velmi poutavým způsobem Pavlína Vazdová, dlouholetá chovatelka bearded kolií z chs od Emy Destinové.

Baruška si současný život dokáže vychutnávat ... je radost pozorovat její spokojenost, uvolněnost, oddanost ... a jak šmoulinka už běhá!

   

Deštivé počasí posledních dnů nám ze dvorku udělalo jedny bahenní lázně. Takže změna všech plánů, státní svátek jsme oslavili prací. A psiska jakbysmet, místo tréninku na kolech pěkně pomáhali tahat kolečka plná zeminy. Fotoreport i s komentáři najdete zde.

     

Z mrazivého rána se vyloupl nádherný slunečný den. Barušce je už o mnoho lépe, dokonce opětuje Bustyho laškování! Je překrásné pozorovat její proměnu. Za tento týden se konečně i rozjedla, až nás překvapila. Žufrik se mnou zahradničil, jen přípravu na záhon provedle o dva metry vedle... ale to ještě vychytáme. I kozel může být zahradníkem. Na fotky můžete kouknout zde.

   

Baruška už má i svoji stránku. Brzy doplním i její vlastní fotogalérku, ať je na tom stejně jako kluci :)
Baruška je druhým týdnem po operaci. Doktor provedl mamektomii kompletně u jedné mléčné lišty a u druhé částečně, kastraci a odstraněnil nádoru na pravé přední noze. Po operaci byla na infuzích a kyslíku. Při předoperačním vyšetření se přišlo i na zanedbaný zánět ledvin a močového měchýře a při rtg na nějakou tekutinu pod srdíčkem... trochu moc na jedno malé chlupaté stvoření. Bříško je již zahojené, noha se hojí hůře, je znovu na antibiotikách.
Moc si vážíme pomoci nadačního fondu Pes v nouzi, který finančně přispěl na operaci. Dále pak občanskému sdružení Naděje pro čtyři packy, které darovalo Barušce krmení do začátku.

     

Vítr, déšť, kroupy, počasí, že by psa nevyhnal. My v tomhle nečase dobrovolně šlapeme po cestách necestách, po horách i nížinách. Škrábeme se z posledních sil na ten nejvyšší kopec v okolí, abychom si tam cvakli kontrolu a pokochali se výhledem na ranní rozbřesk, večerní červánky nebo jen mlžný opar, a vychutnali si neopakovatelný pocit dobytí vrcholu.
Kdyby si Žufrik řádně přečetl standard svého plemene, mohl chodit o víkendech na hony, občas na výstavy a věnovat se gaučingu. Jenže on si přečetl jen to, že retrívři milují aporty, jogging a dlouhé procházky... a tak jsme se proťapali k dogtrekkingu. I když se může zdát, že takový pes nemusí nic umět, opak je pravdou. Čím více toho umí, tím více vám těch 100 km ulehčí. Většinu povelů ale často ani nevyslovím, pokud jste s parťákem na jedné vlně, rozumíte si beze slov. A tak se nám podařilo se Žufrikem letos dosáhnout až na Mistra České republiky v dogtrekkingu. Za svou závodní kariéru již naťapal 2 373 závodních kilometrů, z toho letos 913 km. Čechohoráček Busty s Broňkem skončili ve své silně obsazené kategorii na 4. místě.

     

Letošní poslední závod v rámci mistrovství České republiky v dogtrekkingu je za námi. Po několika stokilometrových štrekách nás čekalo "jen" 83 km. Základní tábor byl opět v Držkové v kempu Patriot.

Celý týden bylo nádherné babí léto. Meteorologové se ale tentokrát s předpovědí studené fronty s přeháňkami nemýlili. Už v noci na pátek bubnoval do střechy auta prudký déšť. Ráno vypadalo nadějně, bez kapek. Broněk s Bustym odstartovali krátce po sedmé, já si užívám ještě vyhřátého spacáku. Dnes bych je stejně jen brzdila, kromě Žufrika totiž půjdu i chřipajznou za krkem. Uvidím, kam dojdu, třeba se nechám odvézt z trati. Přemýšlím, jestli vůbec odstartovat. Samozřejmě mi to nedá a za třičtvrtěhodinku stojím se Žufrikem na startu. Za vytrvalého deště stoupáme k první kontrole. Před Podkopnou Lhotou na nás někdo vylil kýbl z vodou... tak jsem si připadala, ani pod stromy nemělo smysl se schovávat. No jestli to takhle půjde dál, skončím na živé kontrole. Testuju nové vybavení do deště, takže vršek mám relativně v suchu, jen nové kalhoty se mi nechtělo brát, takže tepláky mám durch. Pokračování vyprávění najdete zde. Fotoreport je ke shlédnutí zde.

     

A je to tady. Třetí pejsek měla být fenka. Čechohoranda. Jenže jsme si chtěli vybrat, což se ukázalo u několika chovatelů jako obrovská překážka. Proč se tedy někde vnucovat, když psí útulky jsou přeplněné... Vyhlídnutá mladá zlaťanda na nás v útulku nepočkala, majitelka čechohorandy si nakonec darování rozmyslela... a najednou nás oslovila postarší psí dáma v útulku v Klášterci nad Ohří. Je jí 8-10 let a kolují v ní geny australáka a podle čumáčku i belgičáka. Baruška má množství nádorů na mléčných žlázách, přičemž největší váží přes kilo. Na pravé přední noze má další nádor, pravděpodobně sarkom, v uších má také výrůstky, začíná slepnout... v podstatě neumistitelný pejsek. Přesto bylo rozhodnuto hned. Dopřejeme Bele, po našem Barušce, klidné stáří a důstojné dožití psího života.

Barušku našli před rokem ležet u silnice. Téměř rok strávila v Kláštereckém útulku. Vypadalo to, že ani chodit nemůže, ale po pár dnech u nás už i popobíhá, jen abychom se jí neztratili. Je vděčná za pouhou naši přítomnost, za každé pohlazení, které si často vynucuje. Vykartáčovala jsem z ní hromady staré srsti, ostříhala přerostlé drápky, vykoupala... a je z ní fešanda! Miluje piškoty a pivo, maso neznala, ale už poznala. Začala spát v nevyužívané psí boudě, ale moc ráda se vyhřívá u kamen.

     

První podzimní den. Den mých narozenin. A jeden černoch do týmu navíc :). Náš flatí kamarád Art od Stříbrných rud je prý neunavitelný a tak jsem se nabídla, že ho vezmu na trek a pokusím se ho unavit. Artík se s námi vydal na víkend plný zážitků. Potkal ledního medvěda, spal pod širákem, uťapal 100 km za 24 hodin... Někteří to komentovali, že to má chudák za trest, asi musel paničku hodně zlobit. Přes prvotní nejistotu, co že se to bude dít, si trek nakonec užil. Celou štreku nádherně tahal. Poslední kilometry už nemohu nazvat "nádherně", ale na vině není on, ale moje nožičky :) Kluci si k mé velké radosti sedli, resp. vzájemně se tolerovali. Pokračování vyprávění najdete zde a obvyklou fotoreportáž z trasy najdete zde.

     

Výstava a sranda? "Sranda" byla už týden dopředu, kdy se mi porouchalo rozvozní vozidlo, můj Renaultík. Na této akci jsem totiž měla nabízet mražený sortiment ZMRZLÍKa, dle počasí zmrzliny pro dvounožce nebo krmné maso. Nakonec od nás obdržel alespoň každý dvounožec poukázku na jahodovou zmrzlinu, kterou jsme převezli v přenosném boxu.

Výstava byla určena pro všechny pejsky a jejich majitele, kteří si chtějí vyzkoušet, co taková výstava obnáší. Pejsek nemusel odpovídat přesnému standartu daného plemene, posuzoval se způsob vystavení a hlavně ochota pejska spolupracovat. Proto jsem ani Žufrika ani nenechávala stříhat. Žufrik stále chodí jak hajdalák, on se nese ideálně po 100 km! A to jsem se s ním byla před nástupem do kruhu proběhnout. A když píši proběhnout, tak jste mne mohli opravdu vidět běžet. No, spíš jsem se snažila udržet tělo ve vertikální poloze. Žufrik se kromě lásky k dummíkům a aportům prostě nějak minul plemenem...

Za to Busty zaujal na první pohled, vznešeným pohybem a nádhernou srstí. Skupinu neuznaných plemen tak s přehledem vyhrál a sbírku doplnil o nádhernou kokardu. Neustále ale chuděra doufal, že se bude běhat... Na fotky se můžete podívat zde.

   

Další trek v rámci mistrovství ČR se konal opět v Jeseníkách, tentokrát se základnou o něco níže, v Loučné nad Desnou. Počasí bylo pravý opak Šeráka - slunečno, vedro, vedro a zase vedro. V základním táboře nás přivítala libá vůně háravek. V tu ránu slintáme a snažíme se všechno očichat a přeznačkovat. Dvounožci za námi lítají, něco hulákají, ale to je nám vcelku jedno. Busty je z těch fenek tak vedle, že na tradičním psím rautu nic neochutnal. To já jo, já vypadal, jako když jsem týden nejedl. Panička pronesla něco o ostudě... U auta jsme dostali ještě další nášup, ale ani tady Busty nejedl. Busty díky háravkám ani v noci nespal... Jako kdyby nevěděl, co nás čeká, pak byl chudák unavenej...

Pokračování vyprávění najdete zde a fotoreportáž najdete zde.

     

Album fotomomentek z večerních toulek okolím ... průběžně bude doplňováno.

   

Letošní období prázdnin je pro nás ve znamení zabydlování se v našem novém starém baráčku, takže jsem oplakala hodně akcí. Alespoň prozkoumávám s klukama okolí, chodíme do lesa na houby, po večerech zavařuju dary přírody ... práce je stále dost. Ostatní ale zřejmě na práci nic nemají, když neustále pomlouvají a kritizují... O kom se ale nemluví, ten jakoby nebyl! Děkujeme vám proto za neustálou reklamu :) Bavíte nás!
Nejžhavější novinkou je náš Busty na samolepkách prezentující plemeno ČHP. Samolepky se prodávají především na výstavách a pan fotograf si Bustyho sám vybral. Busty jde tak ve šlépějích svého otce.

   

I přes nepříznivé zdravotní vyhlídky je tu s námi Busty již třetím rokem. Kéž ho zdraví neopouští a zůstane mu jeho životní elán, ať toho s námi ještě hodně nachodí a naběhá. Za poslední měsíc se mu konečně po více jak půl roce podařilo přibrat, tak snad...

 

     

 

Strejda Šerák se tentokrát rozhodl prověřit psychickou odolnost všech účastníků tohoto Jesenického dogtrekkingu včetně jejich výbavy. Několikadenní déšť nepřestával a připravil nám všem krušné chvíle. I slavnostní zahájení proběhlo na dešti, vatra vzplála na několikátý pokus, jen oblíbený zahajovací raut pod střechou byl jako vždy v obležení.

Ráno se nám tedy vůbec nechtělo vstávat. Déšť bubnoval na střechu auta celou noc, obloha ocelově zatažená, žádné světlé vyhlídky na změnu počasí. Přesto jsme krátce po sedmé hodině odstartovali. Pokračování vyprávění najdete zde a pár fotek najdete zde, jen díky dešti jich moc není.

 

Další dogtrekking? Ano, ale tenhle byl koncipován především jako přebor národních plemen v dogtrekkingu (longu). A za druhé, výtěžek putoval na charitativní účely na rozdíl od jiných trekových akcí. O to více je škoda, že lidí dorazilo málo. Těžko říci, co lidi odradilo od účasti: Že závod není součástí mistrovství ČR (a pak že nikomu o body nejde, haha)? Počasí? Vždyť bylo nádherně! Spousty přihlášených na poslední chvíli svoji účast zrušili a někteří prostě nepřijeli. O to víc jsme si to my zbylí užili! Organizace, zázemí i počasí totiž bylo na jedničku!

Pokračování vyprávění najdete zde. Fotky z treku najdete zde.

   

A JE TO! Po více jak ročním neskutečném martýriu s prodejem bytu v paneláku a souběžném hledáním nového vhodného bydlení jsme se konečně dočkali. Bydlení na chaloupce v Jizerkách jsme zatím (haha) zamítli a hledali jsme v okolí Prahy kvůli práci. A našli tam, kde jsme hledat začali, v okolí Voděradských bučin. Na Sázavu to máme 20 km a za humny výhled na Ještědský hřeben, Krkonoše, Bezděz, Říp... Se stěhováním bylo spousty práce a také tady se vůbec nenudíme, takže pro letošek jsme si nechali jen dogtrekking. Ani na ten foťák nemám tolik času, ale něco jsem přeci jenom nafotila.

   

I vydali jsme se tentokrát všichni na konec světa, do jámy lvové, země Osoblažské, do Dívčího hradu. Z minulých ročníků jsme věděli, že zdejší turistické značení je sporadické a nesouhlasí v podstatě s žádnou dostupnou mapou. Samotný itinerář dával čekat zábavu na trati - za padlým stromem vpravo, kolem tří mravenišť rovně, kontrola u velké břízy a podobně. Co ale na papíře vypadalo neskutečně, v reálu bylo o něco lepší. Itinerář jsem průběžně předčítala a přes den jsme tedy s blouděním neměli žádný problém, vše bylo navíc podpořeno značením na kamenech, cestě a stromech. V noci to bylo trochu složitější, ale tak jsem zapojila orientační smysl a vím, že potřebuji dojít támhle do té vesničky, tak prostě jdu tím směrem. Pokračování vyprávění najdete zde. Fotoreportáž najdete zde.

 

Další výzva v podobě trasy dlouhé 104 km nás zavedla do oblasti Žďárských vrchů. Základna byla v kempu u Velkého Dářka. Jelikož máme spousty práce s novým bydlením, rozhodli jsme se, že se zúčastním jen já a k sobě jsem si vybrala Bustyho. Busty i přes špatné kyčle a rakovinu zvládá štreky v pohodě a s nadšením. Žufrik dostal volno na zotavenou s drápky, na které teď bere koňský Kerabol. A udělala jsem dobře, protože vzhledem k vysokým teplotám a celkem dost asfaltu a štěrku na trase by to pro něj nebylo to nejlepší. Trasa částečně vedla místy, kudy vedl Jednooký vlk před 2 lety, takže Žufrik zas tak o moc nepřišel:)

Pokračování vyprávění najdete zde a fotoreportáž najdete zde.

 

Náš psí kamarád anglický kokršpaněl Benji Idol´s Heritage (Český šampion, 2 x CAC, resCAC, 2 x CWC, BOB, Krajský vítěz, ZV, BZ, ZOP; DKK 0/0, PRA-prcd A - clear , FN clear ) se stal před měsícem hrdým otcem hned osmi prcků - dvou holek a šesti kluků, všichni jsou modří nebo černobílí. Volní jsou ještě 4 kluci - Axis, Arny, Alex a Argo, jistě budou krásní a šikovní po tatínkovi! Matkou je Bacardi z Jedovarské samoty. Více info získáte na stránkách chovatelské stanice Thurn-Taxis

 

8. ročník Krušnohorského dogtrekkingu se stejně jako vloni konal v Českém Středohoří. Opět se nedalo dýchat. Tentokrát jsem se ale vybavila kyslíkovou bombou! Ať žije asfaltový dogtrekking průmyslovými zónami! To ovšem ocení jen asmatici...
Základní tábor byl tentokrát v kempu Jordán u Opárna pod Lovošem. K překvapení mnoha účastníků nevedla trasa přes dva nejvyšší vrcholy Středohoří, na Lovoš ani na Milešovku. Za to několikrát vedla přes stavbu nové dálnice. Tady bylo značení často zmatečné, dvojité, ale nedali jsme se! Kocháme se pohledy na průmyslové Ústí, Teplice, Bílinu... Kousek přírody se ale také našel. Porta Bohemica, Vrkoč, vodopád u Vaňova, nějaký ten les s asfaltovou lesní pěšinou :). Tradiční Krušnohorskou živou kontrolu s palačinkami mnoho trekařů nenašlo, vynechalo a cestu si tak zkrátili ... a přesto nebyli diskvalifikováni. Čemu se vlastně stále divím? Před soumrakem dorážíme na zříceninu Sukoslav u Kostomlat. Pěkné, pěkné, že i uprostřed průmyslu se najde kus přírody, ale hory jsou prostě hory.
V Kostomlatech jsme si dali malou večeři a nocí jsme profrčeli. Je jasná noc, krásně se dýchá. Mapu jsme naštěstí měli aktuální, tak jsme nebloudili a šli přímo, ne jako ostatní... S rozbřeskem přicházíme do cíle. Trasu 87 km, která ve skutečnosti měla o něco víc, jsme tentokrát zvládli za 21 hodin a 2 minuty. Broněk tak překvapivě skončil na bramborovém místě a já se Žufrikem na druhém.
A protože jsem měla relativně dost sil, vyšlápli jsme si s Bustíkem odpoledne ještě na Lovoš pro turistickou známku. Fotky najdete zde.

Naše ZKO Pětihosty pořádala u příležitosti otevření Šanovické pobočky Hafbácké jarní dovádění. Součástí byl i coursingový trénink. A tak jsme se utrhli ze stěhování a vyrazili do přírody. Busty si zaběhal třikrát a zkusili jsme to i se Žufrikem. A...!? Překvapil! Prvně běžel s jedním zaváháním, kdy střapec ztratil, ale jak jsem mu ho ukázala, skvěle pokračoval dál. Po druhé už běžel bez jediného zaváhání, jen na jazyk si málem šlapal :)

Po obědu jsme se zašli podívat na blízký lyžařský areál Monínec. Psiska byli v sedmém nebi, protože zde jsou ještě zbytky sněhu! Fotky najdete zde.

 

Ještě jsme ani neodjeli, a už to vydalo na román. Poslední dva týdny mne znovu rozbolelo koleno, které jsem si v zimě ošklivě zranila. Trek nakonec odstartuju klasicky s kolenními bandážemi a tohle kolínko dostane navíc ortézu. A Broněk? Broněk se směr Brno sice vydal už ve středu, ale ten den se měl také vrátit. Nevrátil, protože ho nesložili (jezdí s kamionem). Čekal na čtvrteční ráno, ale ani ráno ho nesložili, se zbožím se měl vrátit do Tábora. Začala jsem hledat spojení vlakem, pak busem, o půlnoci z Florence a já bych ho v Brně vyzvedla nad ránem a hned na start... Než jsem stačila poslat rezervaci, přišla další změna. Nevrací se, jede do Olomouce... takže poťapu sama, nestihne se vrátit. Hodinu před odjezdem přišla další, příjemnější změna. Do Brna vezmeme náhradního řidiče, který se s kamionem vrátí, a Broněk bude moci jít na dogtrekking. Nabíráme ještě Terku s Cedrikem a vzhůru na letošní první long.

I přes tyhle nemalé potíže přijíždíme do Šlapanic překvapivě mezi prvními. Registrujeme se a konečně si oddychneme. Čeká nás 87 km, takže po večerním mítingu hajdy na kutě. Ráno jsme chtěli startovat hned v sedm, ale účastníků je tolik, že se na nás dostala řada až ve tři čtvrtě na osm. Psiska mají hned o zábavu postaráno, ve frontě na start je několik háravek, jedna přímo pod nosem. To není motivace (jak pronesl majitel), to je spíše k vzteku. Žufrik si samým vzrušením ani sednout nemohl. Konečně vyrážíme. Pro pokračování klikněte sem. Pro fotostřípky z trasy a základního tábora klikněte zde.

   

Bustyho ségra Bermaja Rychlá stopa (Mája) porodila 10.3. 4 kluky a 2 holky. Otcem je Barnabáš Jakubská hůrka. Bohužel svých potomků se nedožil. Prodělal operaci torzi žaludku, ale dostavily se pooperační komplikace, kterým Barnabáš podlehl. Štěňátka se mají čile k světu a všechna jsou již zadaná.

Žufrik byl dle mého očekávání ze štěňátek unešený, malé pejsky prostě zbožňuje. Busty se raději dvořil Máje, ale ta na jeho naléhání a výzvy k běhání nereagovala :) A my? My jsme si užili sobotu plnou odpočinku, žádný spěch, žádné hltání kilometrů, pohodááá...Fotky štěňátek naleznete ve fotoboudě.

 

V loňském roce Busty přičichl ke střapečku. Byla to láska na první pohled, na první běh. Záhy na to si vyběhal licenci. A dnes si okusil první coursingové závody. Byl předem jasný vítěz, za čhp běhá sám. Ostatní se zatím zdráhají přidat, bojí se, že by to podpořilo honění zvěře. Správný pes ale jistě pozná, jestli běží za igelitem nebo za flákotou. A protože za flákotou běhat nemůže, dopřáli jsme našemu sprinterovi běhání za střapcem. Je radost sledovat, jak moc ho to baví. Na pár mizerných fotek můžete juknout k nám do fotoboudy.

 

3. ročník dogtrekkingových hrátek pořádaných ZKO Nymburk se tentokrát konal v Novém Vestci u Staré Boleslavi. Po zaregistrování študujeme trasu a otázky. Otázky zde nahrazují klasické kontrolní body. Je to příjemné zpestření. Navíc, kdo si zkrátí trasu třeba o ulici, obejití silnice, mostu apod. hned může přijít o odpověď na kontrolní otázku. Takže samá pozitiva, jen když zabloudíte, musíte doufat, že jste nic neprošvihli.
Tyhle závody jsme pojali jako zkušební... po zimní "suché" odmlce, nové boty, nový baťoh... Vyrážíme minutu po sobě v 9 hodin. Hned na začátku máme dva kontrolní body, projdem krajem Káraného a vzhůru do lesů. Po několika kilometrech na nás čeká kontrola povinné výbavy. Za chybějící položku se přičítají trestné minuty. My máme vše, a ještě spousty navíc :).
Žufrik vypadá po prvních 8 km, že je v posledním tažení, ale jakmile se vyráchal v Labi, byl až do cíle k nezastavení. V Přerově jsme zamířili do místní hospůdky a přečkali tam i déšť. Naštěstí to byly jediné kapky, které nás ten den potkaly.
Odtud míříme podél Labe na Lysou, Starou Lysou, Sojovice do Otradovic. Tady se oba těšíme, že je konec asfaltu... není. I lesní cesty tu jsou asfaltové :( Nožky dostaly zabrat, ale trasu 45 km dlouhou jsme nakonec zvládli ve standardním čase 8 hodin a 35 minut. A bez jediné trestné minuty! Broňkovi to stačilo na 6.místo a mně se Žufrikem na krásné medailové 3. místo! Vivat! Pár fotek z cesty zde.

 

Jarní počasí s takřka letními teplotami zcela jasně předurčilo cíl dnešní vychajdy - jezero Sadská. A abychom se jen neváleli napláži, podívali jsme se i na blízký písečný přesyp u Píst. Žufrik využil písek k řádnému vyválení, Busty by se raději válel ve sněhu...u vody kluci vydrželi přes 3 hodiny a už i toho horského psa bylo těžké dostat z vody... Fotomomentky tady.

   

Po delší době jsem vyrazila na dálkovou jízdu a hned musí zasáhnout celou Moravu ledovka... Příkop jsem si ale naštěstí zblízka neprohlídla. Po rozcvičce v podobě ručního naložení 6 palet jsme se se Žufrikem vydali prohlédnout zříceninu hradu Rokštejn. Hradní zřícenina se tyčí na skalním suku v údolí říčky Brtnice a tak Žufrik měl dostatek příležitostí se řádně v ledové vodě vymáchat i užít si posledních zbytků sněhu. Bez fotek by to nešlo, takže šup sem.

 

Sluneční paprsky vyhnali i spáče ještě v odpoledních hodinách na 20 km výlet po okolí Prahy. Místy pěkně foukalo, ale díky tomu jsme dohlédli až na zasněžené vrcholky Jizerských hor a Krkonoš. Obvyklá fotodokumentace v naší nové fotoboudě.

 

Mnohé udivuje mé trekové kolo: historické, neodpružené, barevné. A to mnozí ani netušíte, že je skoro 20 let staré! To bývávaly věci ještě kvalitní! Sjezdila jsem na něm Jizerské hory i Krkonoše, asi nejdelší štreka byla 95 km z Prahy na Žďákovský most, kde jsem samou radostí skočila z mostu na bungee :) A že to občas drncá? Alespoň se naučíte jezdit jinak. Řidítka jen přidržujete a nedržíte se jich zuby nehty, na sedačce nesedíte, kola se držíte pomocí nohou...jednoduché a efektivní. A taky se nemusím bát, že mi kolo někdo ukradne!

 

Alespoň na kratičkou procházku okolím Hradešína jsme vyrazili. Cílem byl dvojvrch Klepec s velkými žulovými útvary. Dlouho jsem už nefotila a musím říct, že mi to chybí. Fotodokumentaci naleznete v naší nové fotoboudě.

Často se ptáte na Bustyho zdraví: Od operace uběhly 3 měsíce. Pooperační zotavení zvládl na výbornou, další měsíc byl v pohodě, ale poslední měsíc neustále bojuje s průjmy a zvracením. Po mnoha absolvovaných vyšetřeních dospěl vet k závěru, že podráždění žaludku, překyselení a občasná nevolnost může být už jen ve spojitosti s nádorovým onemocněním. My jsme zas dospěli za ten měsíc k závěru, že čím více Bustyho šetříme a ulevujeme mu, tím se jeho stav horšil. Pohyb miluje a nesmíme mu ho brát!

   

Sníh zmizel mávnutím slunečního paprsku. Teploty mezi 10 až 15 stupni byly více než jarní. Takže oprášit pohorky, batoh a vzhůru na túru! Vyrazili jsme ze Štěchovic, kde lze pohodlně zaparkovat naše přibližovadlo. Odtud přes přehradu na méně známou Kobylí dráhu. Před koncem stezky vzhůru do ďábelského kopce...abychom se vzápětí vyloupli na Smetanově vyhlídce nad Ztracenkou. Dalším cílem byla vyhlídka Máj, kde nás to málem odfouklo, Broněk už nabíral, ale neodletěl. Pokračujeme přes Teletín údolím podél Třebovlé, kde jsou ještě hromady sněhu a potůčky více než široké. Ze Slap pokračujeme stezkou podél Vltavy - Svatojánskými proudy zpět do Štěchovic. Nádherný okruh čítající 28 km. A protože jsme si ráno přispali, na přečerpávací nádrž budu muset vytáhnout Broňka jindy.

 

Nebyl sníh, nebylo zdraví... Busty bojoval s těžkou virózou a tak jsme netrénovali. Plány o zimních závodech se definitivně rozpustily. Za poslední týden ale v okolí Prahy přibylo trochu sněhu, k tomu nás ráno vytáhlo sluníčko z pelíšků (mimochodem sluníčko jsme viděli asi po měsíci), tak jsme vyrazili na lyže. Broněk se zlomenou rukou alespoň chvíli fotil. Bustymu se zas podařilo zpřetrhat další šňůry... 2 km oba kluci frčeli průměrkou přes 20 km/h, pak už jsme to brali výletním tempem.
Fotky tentokrát nenajdete na rajčeti, ale v naší nové fotogalerii. Starší fotografie zůstanou na rajčeti.

 

Žufrik neoplývá rychlostí, může ale směle konkurovat vytrvalostí, kdy pravidelně střídá klus a cval, šetří síly. Umí hledat a udržet cestu a směr, vlevo, vpravo. Busty má ale v hlavě jen běh, běh, běh. A chybí mu naprosto vytrvalost. Jak Žufrik přejde do úsporného odpočinkového klusu, Busty začne čmuchat, není to pro něj rychlost na úrovni a Žufrika strhne. Dvě odlišná plemena, dvě rozdílné povahy. A přes to jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet... Broněk s Bustym jezdit nebude, tak kluka strakatýho musíme vzít do našeho vytrvalostního týmu :) Dokázala jsem to naučit zlaťáka, to by bylo, abych to nenaučila tažnýho psa! Jen ten sníh nám mizí před očima...

 

Konečně se mi zadařilo přemluvit drahou polovičku k zimním sportům. Zimu by nejraději strávil u krbu, takže to byl výkon. O to větší radost měl on sám, když zjistil, že je to velká zábava a že jízda na skibobech tažených dvěma nadšenýma psiskama je úžasná. Proč na skibobech? Protože pro dva psy jsou rozhodně lehčí než klasické saně. A taky prostě proto, že je máme.
To já se vydala na běžky. První den s Bustym, který tak ukončil svoji rekonvalescenci po operaci zhoubného nádoru a může zase začít makat. Jeho pojetí povelu vpřed/rovně mě ale dost ... dojímá. Tažnýho psa aby tohle všechno člověk učil, zatímco lovecký gaučák to pochopí napoprvé. Žufrik ale neni sprinťák, to je rozený longař. Pomalu, s rozvahou a konstantní rychlostí do cíle, takže si panička stihne vychutnat všechny krásy přírody. A Busty se má ještě hodně co učit, ale hodně času jsme ztratili s jeho operací a následnou rekonvalescencí. A kdo ví, jak to s ním bude dál...
Zimní dovádění ve fotkách hledejte na rajčeti.